Tvoření veršů je mé dýchání vzduchu, nezbytnost provázející život.

Zpytování

10. dubna 2018 v 7:20 | Annie |  S věnováním noci
Když spadne tma na hory, lesy, údolí
ulehnou vrabci, vrány, sokoli
ke spánku se uberu na prosté lože
modlím se, škmrám: Dej spočinout mi, Bože!
Nenech mou mysl do rána jak hrách,
přebírat myšlenky v dlouhých snách

Stokrát jsem doznala, že podlehla šalbě srdce
uvolni mi s okovů ruce!

Když snese se tma na lučiny
dej prosím mi spánek z pavučiny
stokrát, ba více, jsem jak klestí vzplála
pak ronila slzy, štkala, se kála

Jsem člověk nuzný, a hřeším stokrát
nenech mě prosím mečem zla proklát
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Unavená matka Unavená matka | 10. dubna 2018 v 21:37 | Reagovat

Mé okovy nejsou rozum, ani cit,
jsou to mé strachy, co nedovolí mi se probudit,
a plně vnímat svěží jarní dech...
a ony dusí mne a sedí na zádech, jak na oři splašeném...
Toužím už nadechnout se konečně z plna hrdla svobodné vůně světa a statečně vykročit k nadějím příštím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama