Tvoření veršů je mé dýchání vzduchu, nezbytnost provázející život.

Březen 2016

Slepota

30. března 2016 v 12:26 | Annie |  Pozdravy

Slepota

Co oči nevidí, to srdce nebolí
tak rači se na svět nedívám
já kreslím si údolí cukrových homolí
a mířím sama nevím kam

Co oči nevidí, to duši nebolí
tak slepá raději zůstanu
jsem jen další kolečko v soukrolí
jen jeden ton zahrátý na tantamu

Co oči nevidí, to se mě netýká
jsem jenom panenka na kusy rozbitá
slepota duševní a v srdci kry
temné jak noci jsou moje dny


Co oči nevidí, nebolí srdce
co v duši nesneseš vypišou ruce

Ve světle temnota

25. března 2016 v 18:08 | Annie |  Pro přítele

Za to, co nyní je, děkuji
však minulost jsem nesplatila
vina nezmizí stovkou etují
avšak děkuji
že jsem jinému dnes milá

Jsi jako temný bod, který mne přitahuje
hlas sirény, jež vede mě útesu vstříc
Já děkuji, že jsem učinila
a naposled zřela Tvůj líc

Jsi připomínka mé vinny
proto nechci zapomnět
náhradní důvod pro mé splíny
to co nevyjádřím stovkou vět

Tvou fotku jsem do alba založila
už nestojí mi na stole
když dnes jinému jsem milá
proč připomínat něco ze starých let?

Však ještě jsi v některých věcech kolem
v mé hlavě jsi oživlý jako Golém
mě utěšuje jen jediné
že vše špatné co bylo, se časem rozplyne
že lidí mění se a nejsi ten kdo kdysi
a mé vzpomínky už nemají jasné rysy
…..

Haiku - poslední

22. března 2016 v 19:24 | Annie |  Haiku- japonské básně
Poslední chmýří

objal vánek lehounce

nesouc jej k nebi

Volné myšlenky na volné téma

19. března 2016 v 11:47 | Annie |  Experimentální tvorba
Ve světle temnota
v plnosti nicota
v ohni kry ledové
pelyňky medové

Tornádo v časech bez vánku
orli s hlasy skřivánků
bezcenný drahokam
kdepak tě lásko mám?

V tichu zvonků cinkání
klid, co hrůzu nahání
bolest, jež sladká je
kam mě osud zavěje?

Tak a znovu...

17. března 2016 v 11:25 | Annie |  Pro přítele
Zkus to znova, ještě jednou
třeba najdeš v duši klid
vzpomínky jak kal na dno sednou
zase bude důvod žít

Dej životu ještě šanci
a nech plavat minulost
vždyť nejsi na poslední štaci
času máš ještě dost

Jak je těžké zapomenout
horší sobě odpustit
shodit tíhu pryč s ramenou
získat v duši, srdci klid

Znovu zkouším nadechnout se
nikdy víc city nevzplanou
už žádné básně srdcervoucí
jež byly mou katanou





Přiznám se, že téma týdne mi docela sedlo, pro mou součastnou duševní existencionalistickou krizi. Není to dokonalé, ale je to o tom, co nyní cítím, spíše takový možná až deníkový záznam ke dni 17.3 2016.

Komedie života mého ve verších

7. března 2016 v 12:07 | Annie |  Experimentální tvorba


Komedie života

Co jsem komu udělala?
Co jsem komu zmařila?
Nejsem dávno holka malá
Bych jim neodpustila

Sejde na tom, že duše džbán
Co stokrát na zem spad?
Stále někde v nitru věřím
Žes mě míval trochu rád.

Jak jsem jenom mohla doufat
Že mi jednou odpustíš?
Či dokonce se rouhat
Dnes vím, že se mi nemstíš
Jenom já jsem toho vinna
Tys do mé pasti spad
Však já byla pochyb plná
Jestli máš mě vůbec rád.

Je ho hořká veselohra
S Oscarovým scénářem
Abych všeho docenila
Musel přijít pád na zem
Láska, slzy, romantika
A patina zoufání
Jen otevřenej konec mrzí
Žádná další shledání.

Zamknuté dveře

5. března 2016 v 9:36 | Annie |  Zamyšlení
Zamknuté dveře

Jsi moje sladké tajemství
za dveřmi na petlici
V duši jsi mi jako stín,
v hlavě přání spící

Zamykám dveře a pak o Tobě sním
Jak hluboká je Tvá náruč.
Na chvíli zproštěná všech vin
býti Tvou mě nauč

Za zamknutými dveřmi pokoje
nejsme už paralelní světy
V polibcích vášně příboje
ve váze dva, tři květy

Strhni mi šat můj milý,
tak pečlivě byl vybrán
a přitažlivosti síly
ke všemu se ti přiznám
a nechám se pohltit!

Za zamčenými dveřmi
Patřím jenom Tobě
Tak dobře toho užij
A pak vzpomínej v hrobě!

Vzpomínka

4. března 2016 v 8:00 | Annie |  Pro přítele

Muj drahý příteli píši Ti básně
než černá tuž v kalamáři zaschne
slzy se neptají, letí po tváři
pocity v srdci jak vezeň v žaláři
Kam ztratily se šťastné časy
vzpomínky jsou vymlácené klasy
a ty jsi už zapomněl asi

Bolí mě srdce, bolí mě duše
jsem vyprahlá, nehostiná buše
myslela jsem, že konečně budu šťastná
ta lež byla tak pesvědčivě krásná


Ráda bych řekla, že to přebolelo... jen se to zapoudřilo a když kolem chodím po špičkách, je to dobrý... a pak jsou tu chvíle kdy to pukne... a pak Ti příteli píši básně

JSEM

2. března 2016 v 7:00 | Annie |  Zamyšlení
Jsem vrak kdysi krásné lodě

Jsem šťastných chvilek malý zloděj

Jsem potrhaná plachta na stožáru

jsem mršina na letním slunci žáru

Jsem hrnek s utrženým uchem

jsem lístek, co bloudí vzuchem

Jsem maják na zapomenutém ostrově

jsem čočka v oku Horově

Jsem staré vydání novin

jsem pohroma, kterou seslal Odin.


Jsem jen stvoření nevinné

noční můra, která se z ránem rozplyne.

Jsem na pláži zrnko písku

křemen, který nevydá ani jiskru.

Jsem temnota vánoční noci

liška utíkající před lovci

Jsem maldá naivní žena

a místo žití mizím do ztracena

Jsem motýlek na špandlíku

uzel na života lýku

Jsem to, co srdce tíží

zapomenuté těsko v díži

Jsem vrah čekající na opatrátku

Jsem dítě, které zklamalo otce i matku.