Tvoření veršů je mé dýchání vzduchu, nezbytnost provázející život.

A básně jest naším rovem

2. listopadu 2017 v 11:40 | Annie

Skládání, ač si to nemusíme uvědomovat, je tvoření - tvoření, něco nového, zač máme, stejně jako za dítě nebo zvíře, zodpovědnost.

"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
(Malý Princ)

V tuto chvíli ovšem nedokážu tuto tíhu zodpovědnosti nést.
Je příliš mnoho emocí, které by převedením do básní, učinily více škody, než užitku. Pocitů, které by
básně, jako formu vyjádření, znesvětily.

Pevně věřím, že básně, verše, rýmy, veškeré formy, z mého života nemizí natrvalo.
Jen musí najít nové ukotvení, místo.
Věřím, že je to jen oddech, něco dovolená trávená samostatně po třiceti letech manželství. Věřím, že najdu cestu zpátky.

Mohu jen doufat, že básně zasely více radosti, než zármutku - že vykouzlily více úsměvů, než spustily slzí.

Na závěr jen jedno poselství

Pokud se nebudeme k básním chovat s náležitou úctou a respektem, nakonec se stanou naším rovem.
 

Kotlina

17. května 2017 v 8:06 | Annie |  Ve Valašskéj kotlině
Dala jsem se, drazí, do experimentů.
Tohle je rýmovačka složená ve stylu lidových písní. Tedy aspoň takový byl záměr. Ono k tomu to toulání po lesích květnových v 5 ráno úplně ponouká, aby si člověk začal pozpěvovat. Horší to pak je, když zjistíte, že od každé písničky znáte přinejlepším sloku a půl. A pak přijde improvizace. Ty mohou být zajímavé.
Tohle je tedy jakási improvizace na Valašské písně.

Už je ráno milý
pojď ku mě na chvíli
už je dopoledně
pojď na chvíli ke mě
už poledne zvoní
z kopců nad Větroní
přijď můj milý ke mě
v noci nebo ve dně.
Už odbíjí třetí
ze zvonové věže
jako pírko letí
kde jsi milý, kdeže !
K sedmé schyluje se
den se k noci kloní
už se zavírají
květy od jabloní
kde jsi milý ostal?
čekala jsem darmo
budu čekat zítra
máme celé jaro
....




Ještě bych ráda reagovala na jeden článek, který se zde na blogu vyskytl. Šlo o zamyšlení nad literární kulturou dnešní doby. Řekla bych, že není stěžejní knihou šokovat, řekla bych, že je stěžejní popsat realitu tak jak je, bez zbytečného přikrášlování. Když budete číst knihu o rakovině, je asi na místě se domnívat, že tam nebude jen duha, poníci, kytičky a zvířátka. Možná mě to nešokuje kvůli studijnímu oboru, kde to máme každý den. Ostatně, knihu jste si vybrali sami. On ten svět totiž taky takový není, takže literatura zachycuje jen to, co vidí. Ne každý tyhle věcí vidí, a když je nevidíte, tak Vás to šokuje a znechutí. Jde jen o jakýsi úhel pohledu. Lidé, co neměli anorexii nebudou mít potřebu o ní psát příběh. Lidé, kteří jí měli se možná takto vyzpovídají. Každý příběh je zpověď autora, jen méně či více okatá. V každé knize je s autora více, než by on sám chtěl.
A navíc, nemusíte tyto knihy číst. Já třeba tento žánr zbožňuji - protože si vždycky uvědomím, jak malé jsou moje problémy. To je zase můj úhel pohledu. Taková kniha Třetí poločas mi dala skutečně nový pohled na svět, ač podle některých jde temná až je zle, a většina lidí, kterým jsem jí půjčila jí nedočetla.
Myslím si, že zobrazovat svět takový, jaký jej vidíme, je správné. Neexistuje jedna objektivní verze toho, jak nazírat na to, co se děje. Říkají to narativní psychologové, mnohé teorie.
Jedna kniha tedy může být pro jednoho člověka nudná, pro druhého spásná, pro třetího nechutná a pro čtvrtého jen oddychové čtení.



After 1

26. března 2017 v 16:07 | Annie |  Afterparty
Ty jsi mě opustil, na mé cestě
když jsem s Tebou chtěla jíti dál
zašustilo listí a zaduly žestě
to jak jsi se potměšile smál .

Jak jsi se rozhodl, tak buď Tvá vůle
co změnit nemohu s tím učím se žít.
Co dřív jsem přičítala zmaru, smůle
dnes beru jako osudu tětiv svist

Ty jsi odešel a plakat nemohu
v hrudi zmrzly slzy v kámen
dej Bože sílu mi, ať tohle přemohu
a čert vem kolik slz ještě skane!
 


Jeden chybný úkrok

23. ledna 2017 v 21:30 | Annie |  Zamyšlení
Věnována...

Omlouvám se....

 


Omlouvám se

Omlouvám se

Omlouvám se

Slyšíš?

Jeden chybný úkrok vpravo

A pak? Zmizlo všechno blaho!

Pár slov špatně pochopených,

A jsme v pasti zachycení....

Omlouvám se

Omlouvám se

Omlouvám se

Slyšíš?

Vím, že jsem slon v porcelánu

svoje i Tvé srdce lámu

já vím, že jsem motýl v síti,

který se sám do ní chytil.

??
Omlouvám se

Omlouvám se

Omlouvám se

Slyšíš?

A to ticho
víc než hádky
drtí mě ve sevření
Vím !
Čas nejde vrátit zpátky.
Přijde vůbec smíření?

Omlouvám se

Omlouvám se

Omlouvám se

Slyšíš?
 




Anorexia

29. prosince 2016 v 20:43 | Annie |  Experimentální tvorba
Vítejte,
děkujeme,
že jste ke své cestě do pekel využili dopravní spojení
Anorexia.

Tento spoj zastavuje v:
Prvním úspěchu,
Malém talířku,
Nových džínech,
Ranní rozcvičce,
Lezoucích žebrech,
Bolesti kostí a
Životní nechuti.

V tomto spoji se nenachází jídelní vagon,
ani roznáška stravy k Vašemu místu.
Prosím, nekonzumujte potraviny a nápoje,
které jste si do vozu vnesli.
Děkujeme za pochopení .
Příjemnou cestu přeje
Váš tým
Anorexia.

Meze

27. listopadu 2016 v 21:46 | Annie |  Tanku - Japonské básně

Věnována


Meze jsou chladné

a stébla se oděla

v jinovatku


Jeseň podává ruce

víle skryté ve vločkách


Po větru

14. listopadu 2016 v 21:00 | Annie |  Tanku - Japonské básně
Kéž mohla bych Tě
tak pevně objímati
bych Ti zacelila

rány mnou způsobené
bolesti z mé vinny

1. listopadu 2016 v 19:20 | Annie |  Haiku- japonské básně
Věnována


Až opět budu
spáti ve Tvém objetí
k Tobě stulená

klidná jako hladina
řeky za tiché noci

Vzkaz

26. října 2016 v 22:19 | Annie |  Tanku - Japonské básně
Věnována

Posílám Ti vzkaz
psaný tuší na kvítky
rudých muškátů

jako když skládáš slova
a ze slov veršů hrsti






Zasněná

25. října 2016 v 22:12 | Annie |  Tanku - Japonské básně
Věnována

Chybí mi Tvé rty
zkroucené v úsměvu
Tvé modré oči

a vlasy barvy klasů
zbarvené letním sluncem

Kam dál